Zpráva a fotogalerie z exkurze Euroregion CENTROPE 2011

Zpráva z exkurze

Pondělí, 3. října 2011

První den exkurze Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity „po stopách kulturní rozmanitosti“ euroregionu Centrope začal za slunného říjnového rána. Náladu účastníkům v něm nemohl pokazit ani hodinový skluz v harmonogramu, jenž byl důsledkem drobných i větších peripetií s parkováním autobusu a „sbíráním“ účastníků zájezdu v brněnské veletržní dopravní špičce. Boj s časem nás provázel po celou dobu naší programem nabité exkurze. Vedení expedice však k překonání mocného soupeře zvolilo vhodnou zbraň, když pohotově využívalo dobu trávenou v autobuse, která zejména první den zaplňovala nemalou část programu, k odborným komentářům, na které by v terénu mnohdy těžko zbyl čas.

Prvním významnějším mezníkem této výpravy za poznáním byl průjezd Novou Bystřicí, obcí, která byla do poloviny 20. století většinově osídlena německým obyvatelstvem, v roce 1938 odtržena od Československa a po druhé světové válce zasažena odsunem. Jistě zajímavou obec jsme sice viděli jen, jak se říká, „z vlaku“, tedy z oken našeho autobusu, avšak naše posádka se zde rozrostla o dr. Davida Kovaříka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, specialistu na výzkum pohraničních oblastí a našeho průvodce následujícím programem.

Výchozím bodem se stala obec Reingers, městečko vzdálené asi 10 km od Nové Bystřice, jejíž obyvatelé byli po staletí s obyvateli Reingers v úzkém kontaktu. Sem také směřovala cesta tzv. divoce odsunutých Němců z oblasti Novobystřicka. Jejich obětem zde byl roku 1965 odhalen pomník a roku 1982 bylo v bývalé budově hasičského sboru zbudováno muzeum – Heimatstube, jehož expozice je věnovaná právě kultuře tehdejších německých obyvatel Novobystřicka. Kromě rozličných předmětů, map, listin apod. z předválečného Novobystřicka, muzeum nabízí unikátní virtuální prohlídku Romavou, jednou z obcí zaniklých v důsledku odsunu, nedostatečného osídlení a ostrahy železné opony.

Do míst, kde původně stávala Romava, vedly další kroky našeho programu. Z Reingers se totiž naše výprava vydala na procházku alespoň po části jinak asi třicetikilometrové trasy tzv. Naučné přeshraniční stezky 20. století, která na výkladových tabulích představuje nejdůležitější mezníky historického vývoje zdejšího regionu. Vrcholem tohoto našeho pochodu příjemnou podzimní krajinou česko-rakouského pomezí, kde jsme v terénu sledovali dopady kulturních změn na poměry v hospodářské kulturní krajině Čech a Rakouska, se pak stala zastávka u někdejší romavské kaple Nalezení sv. Kříže, dnes pietního místa, kde nám dr. Kovařík spolu s dr. Štěpánkem a dr. Dvořákem poskytli exkurz do problematiky poválečného zanikání pohraničních obcí, vnitřních přesunů obyvatel a proměn krajiny.

Po delším, ale zato horším zpátečním pochodu jsme se vydali tento den již poněkolikáté přes česko-rakouskou hranici, tentokrát do jihomoravských Jaroslavic, kde na nás čekal historik a místní vinař dr. Martin Markel. Za jeho výkladu jsme navštívili exteriér zdejšího zámku, původně renesančního s barokní přestavbou, který by při své mohutnosti v zrestaurované podobě jistě patřil k nevýstavnějším renesančním objektům na území Čech a Moravy. Na objektu zámku s výhledem na někdejší městečko a blízkou státní hranici jsme mohli pro srovnání pozorovat proces kulturního zanikání, resp. transformace v dlouhém časovém horizontu a poněkud jiných krajinných podmínkách. Posléze vzdal dr. Markel čest i své druhé „profesi“, když naši výpravu provedl s odborným výkladem tradičními viničními tratěmi. Na závěr nemohla chybět degustace vína ve vinném sklepě.  Poslední tečkou za náročným dnem byla vytoužená večeře v místním penzionu, ve kterém většina účastníků zájezdu složila hlavy v netrpělivém očekávání dalšího dne.

Úterý, 4. října 2011

Do druhého dne exkurze jsme se probudili v Jaroslavicích. Slunce za oknem opět věštilo pokračování krásného babího léta. Počasí nám ostatně přálo až do čtvrtka. Po vydatné snídani jsme nastoupili do autobusu, abychom navštívili obec Jevišovku, která je jednou ze tří  vesnic někdejšího charvátského jazykového ostrůvku východně od Mikulova. Kompaktní charvátské osídlení se zde ovšem, na rozdíl od sousedního Rakouska, nezachovalo. V Chorvatském domě, který byl zpřístupněn před dvěma lety, jsme si prohlédli vznikající expozici o moravských Charvátech a dozvěděli se více o jejich osudech od jednoho z pamětníků nuceného poválečného vysídlení. V místním kostele jsme se setkali se zřejmě posledním žijícím Charvátem v obci, se kterým jsme mohli krátce podiskutovat. Prohlídku vesnice jsme zakončili na místním hřbitově a u památníku připomínajícího 400 let od příchodu Charvátů na Moravu. Součástí návštěvy byly i terénní pozorování zbytků tradiční charvátské selské architektury, výklad dr. Štěpánka o kulturním vlivu Charvátů na moravskou lidovou kulturu a diskuse se studentkou kroatistiky Lenkou Šmídkovou, která se zabývá osudy Charvátů přesídlených na severní Moravu a zastávku v Jevišovce pro nás zorganizovala. Poté jsme projeli Dobrým Polem, další z někdejších charvátských obcí s typickou ulicovou dispozicí, a opět se přesunuli na rakouské území a vystoupali na Südmährerkreuz, vrch s památníkem připomínajícím vyhnání Němců z jižní Moravy a Novobystřicka, jemuž vévodí monumentální kříž. Odtud se nám opět otevřel výhled na česko-rakouské pomezí, s Mikulovem a částí jižní Moravy, který nám umožnil pozorovat rozdíly v kulturní krajině ve větším měřítku.

Polední čas nás přinutil vrátit se do Mikulova. Pohled na nedaleký hrad Falkenstein se stal podnětem pro výklad o přeshraničních vazbách regionu v dávnější minulosti.  Po individuálním obědě nás čekala prohlídka města s výkladem pamětníka předválečného Mikulova a reprezentanta vyhnaneckých organizací v Rakousku pana Reinera Elsingera. Poté jsme v místním archivu vyslechli přednášku dr. Soni Nezhodové z Muzea v Hustopečích na téma Židovský Mikulov. Zvláštní pozornost věnovala dr. Nezhodová problémům národní identity židovského obyvatelstva ve 20. století. Velmi živá debata, která se strhla v závěru přednášky, reagovala na vzájemně si odporující obrazy předválečného Mikulova, které poskytli historička a předchozí průvodce Mikulovem. Ačkoliv se nepodařilo debatu udržet úplně na věcné rovině, stala se podnětem k dalším volným diskusím na téma historiografie a historické paměti. V současnosti běžně nepřístupné židovské památky ve městě nám před západem slunce s výkladem ukázala Mgr. Dana Massowová z Regionálního muzea v Mikulově. Mohli jsme vstoupit do jediné zachovalé synagogy ve městě, která je ovšem nyní v rekonstrukci. Dále jsme si prohlédli mikve (židovskou rituální lázeň) a židovský hřbitov. Přenocovali jsme v ubytovacím zařízení místní základní školy. Příjemný den byl zakončen popíjením burčáku na vršku Kozí hrádek.

Středa 5. října

Hned ráno jsme se z Mikulova vydali opět do Rakouska, konkrétně do Museumsdorf Niedersulz. V tomto skanzenu jsme se zaměřili především na část Südmährerhof, kde nám opět přednášel pan Elsinger. Skanzen byl založen odsunutými jihomoravskými Němci jako vzpomínka na jejich tehdejší bydliště a působí velmi příjemně. Má tu fungovat jako vlastivědné muzeum, nicméně předměty jsou zde nedůležité. Zásadní význam mají texty s hodně konzervativními názory – prokazují oprávněný požadavek jihomoravských Němců na vrácení jižní Moravy. Politika ČSR je zde vykreslována v negativním světle. Není zde dán prostor polemice pojímající více různých názorů.

Po této návštěvě jsme se vydali do Vídně, kde byla domluvena prohlídka české školy. Tou nás s nadšením a ochotou provedla paní Jonasová. Viděli jsme, co vše se jim zde podařilo vybudovat, a zažili i překvapení, když jsme se dozvěděli, že do této školy nechodí jen potomci Čechů, ale i děti, které nemají české kořeny a chtějí se naučit češtinu. Je zde mateřská škola, základní škola i gymnázium.

Dále jsme se Vídní šli do komunistického muzea, kde jsme měli přednášku profesora Gera Fischera. Muzeum se zaměřuje na jednotlivé revoluce v Polsku, Maďarsku, Východním Německu a ČSSR. Obsahuje i knihovnu a archiv. Bohužel ale nejsou finance na jeho rozšíření.

Poté jsme pokračovali do imigrantského centra zvaného HABIBI (Haus der Bildung und beruflichen integration), kde se dané práci věnují pracovníci pro integraci a asimilaci na velmi vysoké profesionální úrovni. Často se uchylovali k politické korektnosti, proto neznáme přesně některé odpovědi. Rakousko dává velký důraz na integraci přistěhovalců.

Večer nastal čas na typickou balkánskou večeři. Ač cesta do restaurace trvala zhruba hodinu a půl, neboť jsme ve Vídni zabloudili, jídlo stálo opravdu za to a porce byly velké. Jako překvapení, které ovšem nepotěšilo všechny, jsme zažili i pravou balkánskou oslavu. Tato večeře den zakončila.

Čtvrtek 6. října

Po probuzení a snídani následoval přesun autobusem z vídeňského kempu do multikulturní oblasti Burgenlandu. Tuto cestu provázely odborné výklady Mgr. Michala Schustera a Mgr. Aloisie Zmeškalové o problematice romské a charvátské kultury v této rakouské zemi.

Na první zastávce nás Michal Schuster přivedl k prostému památníku romského holocaustu v Lackenbachu z roku 1984, který, jak vyplynulo z jeho slov, byl vůbec prvním oficiálním připomenutím genocidy Romů za druhé světové války. Ve zdejší obci se mezi lety 1940 a 1945 nacházel nacistický lágr pro burgenlandské Romy.

Druhá zastávka v obci Grosswarasdorf – charvátsky Veliki Borištof – byla zaměřena na kulturní aktivity zdejšího charvátského obyvatelstva coby prostředek obrany vůči postupné asimilaci s okolním početnějším rakouským obyvatelstvem v podmínkách zvyšující se mobility moderní společnosti. Gradiščanští Charváti si díky bilingvním školám a kulturním akcím do dnešních dnů zachovávají svou mateřskou řeč a identitu. Místní oblast charvátského osídlení v rámci Burgenlandu, která zahrnuje zhruba patnáct obcí (kromě Velikého Borištofa mimo jiné také vesnice Frankava, Gerištorf, Mjenovo, Nikitsch a další), se vyznačuje vysokým procentem podílu charvátského obyvatelstva ve výši asi 70 %. Pan Ferenc Buzanich nás provedl zdejším kulturním centrem KUGA, představil nám zejména místní rockovou scénu, ukázal nám typicky charvátské prvky a kulturní pamětihodnosti v prostoru vesnice a nakonec nás také pohostil na dvoře svého domu v sousední obci Mjenovu. Při této příležitosti se rozběhla beseda na téma postavení menšin v Rakousku, komunální i spolkové politiky, včetně budování ekologické energetické soběstačnosti na úrovni obcí atd.       

V rámci cestování po Burgenlandu jsme samozřejmě nevynechali zájezd na území Maďarska, konkrétně do města Šoproně, které se spolu s malou částí zdejšího původně uherského území nestalo po první světové válce na základě plebiscitu součástí Rakouska.  Prohlídku historického jádra doplnila naše skupina ochutnávkou vynikajícího maďarského guláše.

Další zastávkou byl Znanstveni Institut Gradišćcanskih Hrvatov v obci  Trajštof (Trausdorf an der Wulka), kde nám pracovníci ústavu kromě přednášky o minulosti burgenlandských Charvátů představili své výzkumné a dokumentační projekty.

Západ slunce jsme si vychutnali v Rustu na břehu Neziderského jezera, odkud se naše cesta stočila zpět k Vídni. Tam jsme dorazili v pozdních večerních hodinách a poslední noc exkurze jsme strávili individuálním způsobem dle uvážení v noční Vídni nebo v kempu.

Pátek 7. října

Závěrečný den naší exkurze byl opět mimořádně zajímavý, přestože nám počasí tentokrát již nepřálo a ohlásil se nastupující podzim v podobě dešťů a ochlazení. A tak jsme ráno opouštěli deštivou Vídeň a pokračovali ve směru na Bratislavu. Cestou se všichni účastníci dozvídali např. další podrobnosti o charvátském obyvatelstvu, jehož etnické teritorium zasahovalo až na území dnešního Slovenska, konkrétně např. do prostoru Petržalky. Po příjezdu do centra Bratislavy následovala návštěva patrně druhého nejvýznamnějšího poutního místa ortodoxního židovství na světě, Mauzolea Chatama Sófera (1762–1836), rabína bratislavské židovské obce a významného představitele židovského náboženského tradicionalismu. Nesmírně zajímavý byl výklad průvodce dr. Petera Salnera, vědeckého pracovníka Ústavu etnologie SAV a zároveň předsedy ŽNO v Bratislavě. Jeho přednáška o výstavbě architektonicky ceněné svatyně byla především kulturologickou sondou do procesu realizace stavby provázené kolizemi eticko-náboženských pravidel ortodoxního judaismu s technickými, právními a úředními limity moderního městského stavitelství.

Další zastávku představovala dvě muzea věnovaná národnostním menšinám, konkrétně Muzeum maďarské kultury na Slovensku a Muzeum kultury karpatských Němců. Obě instituce sídlí v poměrně skrovných prostorách a ve vzájemném sousedství. V muzeu karpatských Němců jsme se setkali rovněž s historikem Ondrejem Pössem, předním znalcem karpato-německé problematiky na Slovensku. Jako příslušník této národnostní pospolitosti nám poreferoval také o její současnosti, či přesněji o fungování zbytkových prvků této, dnes již početně velmi omezené menšiny. Expozici v obou muzeích představovaly předměty denní potřeby, ošacení a kroje, denní tisk a literatura, nařízení a vyhlášky politicko-správního charakteru a předměty slavnostního rázu. Vše bylo doplněno panely s texty, osvětlujícími historii těchto menšin na území dnešního Slovenska.

Pro historiky bylo zajímavé sledovat a srovnávat míru a způsob zapojení politicko-ideologických prvků v doprovodných textech expozic, dokumentujících snahu o prezentaci různých a ne zcela kompatibilních příběhů historické paměti. Jako „emoční hromosvod“ zde působila především československá politická reprezentace, vnímaná ale především jako „česká“. A tak zde museli mnozí z nás konstatovat, že na základech zbouraných stereotypů a nejrůznějších mýtů se budují mýty a stereotypy nové, možná ne tolik nacionálně „vyostřené“, přesto však věcně zavádějící. Při vší té kritice jsme si ale i my studenti uvědomovali, což se v debatách prokázalo, že stojíme s celou svou vědeckou erudicí na tenkém ledu. Neboť i my jsme členy určitého národnostního celku, kolektivu, který produkuje vlastní paměť a vědomí vlastní historické pravdy. 

Celým pátečním programem nás provázela dr. Elena Mannová, vědecká pracovnice Historického ústavu SAV. Sama nás pak během přednášky v prostorách lodní restaurace na Dunaji poutavým způsobem seznámila s multikulturní minulostí Bratislavy. Dnešní hlavní město Slovenska v minulosti obývaly vedle Slováků početné skupiny obyvatel hlásících se k maďarské, německé a židovské kultuře. Slovenština sama zde kdysi platila za menšinový, plebejský jazyk. Toto dědictví se podle dr. Mannové v současnosti, navzdory mnohdy násilné homogenizaci bratislavského etnického prostoru v průběhu 20. století, promítá do pocitu tzv. „prešpuráctví“, jehož nositeli jsou vrstvy nárokující si postavení zmizelých elit.

Před odjezdem z Bratislavy následoval už jen krátký rozchod po centru slovenské metropole a poté jsme se vydali zpět k moravským hranicím. Během návratu pak mezi mnohými studenty probíhala debata nejen ve znamení volné zábavy a hodnocení celé exkurze, ale také o smyslu historie a roli historiků v  „živé“ společnosti, která jim často vyhrazuje místo antikvářů či morálních soudců minulosti. Jako společné téma vyplývající z návštěv nejrůznějších míst se v debatách probírala zejména otázka účelových manipulací s minulostí, charakteristických pro vytváření národnostně nebo kulturně podmíněných obrazů sebe i druhých a typické způsoby a metody těchto manipulací.

Barbora Vyzinová, Šárka Bartošová, Pavel Zeman, Miloš Pacek a Viktor Grossmann

 

 

První exkurze: Euroregion CENTROPE

obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek